Aktuality

1234567Archiv aktualit

Darovací poukaz registrace čtenáře

Nevíte, čím potěšit své blízké? Využijte nabídky knihovny na netradiční dárek. Městská knihovna Boženy Němcové pro vás připravila Darovací poukazy registrace čtenáře. Každý, kdo bude chtít pro někoho jako dárek získat novou nebo obnovit stávající registraci a zaplatí pro obdarovaného na jeho jméno běžný registrační poplatek (dospělí zápisné ve výši 100,- Kč, studenti, důchodci, ženy na mateřské dovolené 50,- Kč a děti do 15 let 30,- Kč), dostane graficky zpracovaný Darovací poukaz registrace čtenáře, kde budou uvedeny vedle čísla  poukazu i potřebné údaje, které obdarovaného informují o době platnosti takového dárku. Využijte nabídky knihovny a věnujte svým blízkým dárek, jaký určitě ještě nedostali. Věnujte jim rok mezi knihami – přítelkyněmi, které nikdy nezklamou.

29. 11. 2007

Domažlice a Chodsko v literatuře II

          V minulém čísle jsem se zabývala poznámkami o Chodech ve dvou  významných kronikách – Dalimilově kronice a Husitské kronice, a další knize Vavřince z Březové - Písni o vítězství u Domažlic. Ani v jedné z těchto knih neobjevíme věty oslavující přímou účast Chodů v bojích v bitvě na Brůdku v roce 1040 nebo v roce 1431 v řadách vítězných husitských vojsk.

Jiný pohled na Chody přineslo teprve období renesance. Mezi nejvýznamnější díla tohoto období patří Kronika česká Václava Hájka z Libočan (1499-1553), katolického kněze a kronikáře s velkou fabulační schopností. Kronika, která byla vydána tiskem v roce 1541, a jejíž první dva díly z roku 1923 vydané podle originálu jsou uchovány ve zlatém fondu domažlické knihovny, se o Chodech zmiňuje několikrát. Krátce jsou zmiňováni v souvislosti s potyčkou s Bavory, ke které mělo dojít někde v okolí Bělé nad Radbuzou v roce 1342. Zaznamenána je i bitva husitských vojsk vedených Prokopem Velikým s křižáky u Domažlic. Z hlediska historické tradice Chodů je však daleko významnější popis bitvy v roce 1040. Zde se poprvé objevuje výklad původu svobod Chodů, které jim Břetislav udělil a „na budúcí věčné časy je svobodné svými listy učinil tak, aby oni i ich budúcí žádnému žádným platem povinni nebyli, toliko aby lesuov a hor  pilni byli, jestli že by kdy chtěli Němci do České země vtrhnúti nepřátelsky, aby oni záseky dělali. A ti lidé až do dnešního dne slovu Chodové, od toho, aby po lesích chodili a od nepřátel opatrovali.“. – Hájek, 1923, II. díl, s. 294. Hájek z Libočan čerpal sice z Dalimilovala pojetí bitvy, ale vynechal tu část, kde Dalimil píše o úkolu Chodů při pobíjení zbabělců utíkajících z boje. Místo toho popisuje, jak Chodové se sekyrami prokázali svou statečnost a vyvozuje z toho přímou účast v boji. Větší pozornost tomuto Hájkovu výkladu bitvy věnuji proto, že nejen posílila sebevědomí Chodů, ale že se na tuto zmínku Chodové odvolávali v bojích s vrchností o svá privilegia. Jiný pohled na původ Chodů a jejich práv měl Pavel Stránský ze Zap, ale tomu se budeme věnovat až v další části. Do období renesance se o Domažlicích a Chodech zmiňují literární historikové pouze v souvislosti s autory zvnějšku, s autory, kteří o regionu píší.

Patnácté a šestnácté století je však pro Domažlice obdobím z hlediska kulturního života velice plodným a bohatým. Narodilo se zde, žilo nebo zemřelo několik osobností, které se přímo podílejí na utváření kulturní tradice města. Vliv na rozvoj života měla  jistě i městská škola, jejíž úroveň byla vysoká a řada jejích rektorů a učitelů byla činná i autorsky.

Plejádu významných domažlických osobností nelze nezahájit jedním z nejvýznamnějších domažlických rodáků – Janem Rohem (1491-1547), biskupem a organizátorem Jednoty bratrské. Mimo jiné byl velmi dobrým znalcem českého jazyka, což ocenil jiný biskup jednoty, reformátor jejího školství Jan Blahoslav. Uvedl, že „prý Rohovi nebylo rovného ve znalosti českého jazyka, ač zadrhával po Domažlicku“. Největší zásluhu si získal vzornou úpravou knih, které čeští bratři vydávali. Uskutečnil některé jazykové úpravy - nahradil tehdy používané uo zjednodušeným "ů". Řadu úprav převzal právě Jan Blahoslav do Gramatiky české. K jeho dalším zásluhám patří bohatě vypravené první vydání bratrského zpěvníku Písně chval božských z r. 1541 v renesanční pražské tiskárně Pavla Severína z Kapí Hory (faksimile kancionálu knihovna vlastní), německý zpěvník a proslulá bratrská Konfese (vyznání víry). Roku 1936 byla z rozhodnutí městské rady jeho jménem pojmenována ulice z Dolejšího předměstí k tzv. Hvízdalce.

K Janu Rohovi měl blízko slovenský básník Jan Sylván (1493-1572), s jehož jménem se v Domažlicích setkáváme ve 2. polovině 16. století. Působil jako písař Jana Popela z Lobkovic v Horšovském Týně a po jeho smrti přišel r. 1570 do Domažlic. Byl majitelem „sylvánovského„ domu vedle radnice. Roku 1536 složil píseň Z hlubokosti volám k tobě, všemohoucí věčný Bože, r. 1540 píseň Zpomožiž mi z hoře mého, kterou přejal Jan Roh do kancionálu Písně chval božských. Proslavil se svou literární tvorbou jako první slovenský básník, který psal ve svém národním jazyce. Základní údaje o něm zveřejnil již na sklonku 19. století domažlický gymnaziální profesor Bohumil Strér. V roce 1957 vydala v Martině Matice slovenská faksimile zpěvníku Písně Jána Sylvána, který vyšel poprvé v r. 1571. Jako doprovodný text je v tomto zpěvníku i vědecká studie, kterou na základě výzkumu v Okresním archivu a v Muzeu Chodska v Domažlicích napsal dr. Boris Bálent.

Zbožnost a nadání Jana Sylvána chválil Prokop Lupáč z Hlaváčova (1530-1587), který byl v těch letech v Domažlicích radním písařem. V letech 1566 a  1567 byl děkanem filozofické fakulty na pražské univerzitě, do roku 1569 zastával místo profesora. Z neznámých důvodů opustil Prahu a odešel do Domažlic, kde působil nejprve jako radní písař, později zasedal v městské radě jako radní a konšel. Měl velké zásluhy o správu obecních věcí, díky jemu získaly Domažlice r. 1584 správcovství nad Chody. Zasloužil se také o vybudování rozsáhlé knihovny. Do doby jeho pobytu ve městě spadá jeho nejvyzrálejší tvůrčí období. V Domažlicích dokončil r. 1584  Kalendář historický, latinsky psaný chronologický přehled událostí českých dějin, sestavený podle kalendářních dnů každého měsíce. Důraz kladl na záznamy literárně-historické, uvedeny jsou podrobně údaje o humanistech a známých osobnostech té doby. Text byl prokládán veršovanými výňatky. Z tohoto díla vycházel při novém zpracování svého kalendáře historického (1590) Daniel Adam z Veleslavína. Dalším Lupáčovým dílem, které bylo vydané rovněž v roce 1584, byla Historie o císaři Karlovi, toho jména Čtvrtém, králi Českém, kde byl na konci připojen seznam českých panovníků od Přemysla po Rudolfa II. Prokop Lupáč psal česky i latinsky. Sám si zřejmě nejvíce cenil svých básnických interpretací bible a jiných náboženských textů.

V roce 1584 přišel z Vodňan do Domažlic na přání Prokopa Lupáče další humanistický literát, Mikuláš Novacius z Ružomberka (1555 - po r. 1620). V Domažlicích se stal správcem školy, od roku 1588 zasedal nepřetržitě v městské radě až do roku 1620. Po tomto roce odešel do Falce, kde později zemřel. Vlastní dílo není známé, místo v dějinách humanistické literatury si zasluhuje jako štědrý podporovatel latinsky i česky píšících autorů. Podle zprávy Jana Campana a Jiřího Hanuše měl Novacius zásluhu na tom, že roku 1612 vyšly Písně na epištoly a evangelia, které se v církvi boží přes celý rok čtou a vykládají, které napsal bývalý domažlický děkan Valentin Šubar (zemř. 1593).

Valentin Šubar byl od r. 1573 lutheránským farářem v Domažlicích. Roku 1575 byl přibrán do komise pro sepsání České konfese, r. 1581 působil jako děkan v Berouně, r. 1583 v Žatci, r. 1593 odešel do Kutné Hory, kde v červnu zemřel. Své spisy vydával česky. Písně na epištoly má v majetku Muzeum Chodska.

 Novaciovou zásluhou se věnoval studiím Jan Campanus Vodňanský (1572 - 1622). Novaciovým žákem byl již ve Vodňanech, později v Domažlicích. Po domažlickém pobytu absolvoval studia na pražské univerzitě, kde se stal později i děkanem a rektorem. Přednášel o českých dějinách, řeckém jazyku, latinské poezii. Básnické nadání a hledání nových cest v poezii jej zařadilo mezi nejvýznamnější představitele humanistického básnictví. O Campanově oblibě již za jeho života svědčí i velké množství básní a celých spisů, jež mu žáci a domácí a zahraniční příznivci připisovali. Campanus byl autorem neobyčejně plodným. Psal příležitostné verše, básně věnované českým panovníkům, žalozpěvy věnované úmrtí významných osobností... Souhrn děl s domažlickými motivy nebo dedikacemi tvoří podstatnou část jeho tvorby. Byl zastánce kalicha, ale roku 1622 se veřejně zřekl víry a přestoupil ke katolictví. Tato snaha zachránit si místo na univerzitě i uchránit univerzitu před jezuity byla jeho okolím velmi odsuzována. Několik dní po Campanově konverzi převzal Karlovo vysoké učení rektor jezuitské koleje páter Coronius. Zdrcen žalem Campanus o měsíc později zemřel. Osudy Jana Campana Vodňanského ztvárnil v románu Mistr Kampanus spisovatel Zikmund Winter.

Domažlickým rodákem byl Nathanel Vodňanský z Uračova (1563 -1621). Studoval na pražské univerzitě, nějaký čas cestoval, poté se usadil v Praze. Vstoupil do služeb Komory České, kde se stal registrátorem a již před rokem 1604 mu byl přiznán Rudolfem II. Přídomek „z Uračova“. Pokoušel se o vlastní tvorbu a o překlady děl latinských. Podle latinské předlohy upravil spis Theatrum mundi minoris – Široký plac nebo zrcadlo světa (1605). Je to alegorie lidského života jako divadelní hry o pěti dějstvích. Alegorický rámec „divadla světa“, mravokárný obraz soudobého světa, naplnil autor pesimismem, v němž převažuje beznaděj nad snahou o kritiku a nápravu. Po bělohorské porážce byl jedním z dvaceti sedmi českých pánů popravených na Staroměstském náměstí.

Od r. 1587 učil v Domažlicích Václav Nizenius, rodák z Bosňan. Roku 1596 byl přijat za měšťana a v roce 1600 se stal městským písařem. Jeho jméno je zmiňováno v básni Ad Tustam Jana Campana. (Báseň Ad Tustam je jedinou básní, která byla takto v 16. století věnována Domažlicím. Otištěna i s překladem je ve sborníku Z Chodského hradu, který je uložen ve fondu regionální literatury domažlické knihovny.) Campanus napsal verše při jmenování Nizenia a verši projevil soustrast také při úmrtí jeho první manželky a blahopřání při druhém sňatku. Sám Nizenius napsal verše pro Matyáše Campana.

Druhou báseň věnoval Domažlicím v tomto období další humanistický básník, Jiří Galli Chrudimský. V roce 1600 byl správcem školy v Klatovech, později v Sušici. Po roce 1620 odešel do exilu. Báseň Etymon Tustae byla zveřejněna ve sborníku Viktorina Rhacotoma z Greinfenbergu a byla zaměřena na etymologický výklad názvu města. V latinské básni jsou uváděny tři možnosti – císař Boleslav zde nevrle od sebe odkázal někoho, kdo se špinavým kotlem nakládal – ty stůj – TU STA,  nebo Němec, který byl zde přemožen českými zbraněmi prohlásil, že Čechové jsou DOMA ZLÍ, či zde jakási panna, která chtěla knížete pozdravit, líčidlem si špatně ZMAZALA líc a kníže jí doporučil DOMAZ LÍCE.

Výčet humanistických básníků by bylo možné rozšířit o další jména, protože toto období bylo pro město jakýmsi zlatým věkem, kdy do něj díky škole s výbornou pověstí přicházely na studium nebo jako správci a učitelé osobnosti, z nichž některé se Domažlicemi jen mihly, jiné se zde usadily na delší dobu, založily rodiny a staly se domažlickými měšťany. A všechny tyto osobnosti byly svým vzděláním i celkovou kulturní atmosférou doby vedeny k básnické reflexi podnětů světa, který je obklopoval.

28. 8. 2007

Domažlice a Chodsko v literatuře I

          Regionální problematice se Městská knihovna Boženy Němcové věnuje z titulu svého zaměření již několik desítek let. Již v roce 1975 bylo vybudováno tzv. „regionální oddělení“, kam byly soustředěny pouze k prezenčnímu studiu knihy, které měly nějaký vztah k Chodsku – ať již původem autora nebo obsahem textu. Díky tomuto oddělení se uchovaly knihy vydávané počátkem nebo v první polovině minulého století, které by jinak byly z knihovního fondu pro svou obsahovou zastaralost nebo opotřebovanost a poškození dávno vyřazeny. Fond regionálního oddělení je průběžně doplňován o nové tituly a poskytuje docela reprezentativní vzorek toho, co se o Chodsku a Domažlicích napsalo. Vzhledem k bohaté literární tradici regionu i knihovně samé patří toto oddělení k místům s největším soustředěním regionální literatury v knihovnách bývalých okresních měst Plzeňského kraje a využívají jej v hojné míře všichni, kteří se literární regionální problematiku zabývají.

V sérii několika článků bych chtěla čtenářům připomenout to, co již měli možnost slyšet v průběhu let při přednáškách pořádaných knihovnou a zaměřených na literární tradici, přečíst si v článcích místních badatelů a v nejrůznějších literárně historických příručkách. V žádném případě nepůjde o nový pohled, pouze o shrnutí již dříve prezentovaného.

Tak jak to tedy se vztahem Domažlice – Chodsko – Chodové - literatura je a bylo? Chodové se objevují v literatuře již na počátku 14. století v české veršované kronice tak řečeného Dalimila. Proč „tak řečeného“? Autor je neznámý a později byla kronika omylem nebo nedorozuměním připsána Dalimilovi Meziříčskému, kterého Václav Hájek z Libočan jmenuje jako kanovníka boleslavského. Dalimilova kronika je prvním česky psaným dílem, kde se Chodové sice objevují, ale ne v nějaké oslavné pozici. V kapitole věnované boji knížete Břetislava I. s císařem Jindřichem III (bitva na Brůdku 1040) se autor zmiňuje o městě Domažlicích i o úloze Chodů při obraně zemské hranice. Autor se nezmiňuje o přímé účasti Chodů při bitvě, dává jim však za úkol zřídit záseky, aby znemožnil ústup jak saským vojskům, tak vojákům vlastním. Jejich druhým úkolem daným knížetem Břetislavem I. pak mělo být  zabíjení zběhů. (Jiné pojetí úkolů Chodů najdeme v Kronice české Václava Hájka z Libočan.) Dalimilovu kroniku najdou čtenáři v oddělení regionální literatury a spolu s ní i faksimile zlomku latinského překladu, který získala v aukci Národní knihovna v březnu 2005 v Paříži.

Z období husitských válek jsou zajímavé dva  dopisy, které Domažlickým  věnoval Jan Žižka z Trocnova. V prvním, který František Palacký datoval do roku 1418 se Jan Žižka přimlouvá u domažlické městské rady za vdovu po zemřelém otovském zemanovi Kučtajnovi, které domažličtí vzali peřiny. Druhý list je z řady Žižkových listů – politických manifestů.

Zmínku o Domažlicích a Chodech najdeme i ve dvou dílech univerzitního mistra, dvorského literáta, básníka, písaře a kronikáře Vavřince z Březové (nar. kolem roku 1371, zemř. asi 1447). Nedokončená Husitská kronika jmenuje Chody z Plzeňského kraje a zmiňuje se o nich v souvislosti s útrapami, jimž byli vystaveni ze strany katolické šlechty. Líčí, jak je Boleslav Švamberk, „protivník pravdy a přijímání z kalicha“, přepadl a několik set jich pobil. Píseň přeslavné koruny české za vítězství, jehož  se jí z nebe dostalo u Rýzmberka a Domažlic, známější jako Píseň o vítězství u Domažlic, je veršovanou, latinsky psanou oslavou vítězství husitských vojsk nad křižáky při páté křížové výpravě roku 1431. Ani zde nezaznamenáme zmínku o přímé účasti Chodů v řadách vítězného husitského vojska. Obě knihy Vavřince z Březové najdeme ve fondu domažlické knihovny.

Před vynálezem knihtisku měli významný úkol šíření knih opisovači. Mezi známé opisovače či zapisovatele 15. století se řadil i Jan Pinvička z Domažlic. Zachovaly se sborníky z doby jeho učitelování v Ledči nad Sázavou v letech 1459-1469. které obsahují například Dalimilovu kroniku, didaktickou Novou radu a satirickou skladbu Podkoní a žák.

To byly nejstarší literární zmínky o Domažlicích, Chodsku či jeho osobnostech. Příští článek bude věnován období renesance a humanismu, kdy ve městě působila přímo plejáda humanistických básníků.

18. 6. 2007

Když ano tisku, tak Anopress

          Domažlická knihovna si je vědoma toho, že ne všechno může mít ve svých fondech, je si vědoma toho, že ne všechno ve svých fondech mít je nezbytně nutné. Je si však také vědoma toho, že je institucí veřejnou, která je ze zákona povinna zajistit přístup k informacím svým čtenářům a uživatelům. Jednou z těch cest,  které šetří kapsu a rozpočet zřizovatele a zároveň zajišťují potřebný rozsah informací co nejširšímu okruhu uživatelů je placený přístup do mediální databáze Tamtam agentury  Anopress IT. Placený pro knihovnu, která využívá dotací Ministerstva kultury z projektů VISK a sama se částečně na úhradě podílí – a zdarma pro čtenáře a návštěvníky knihovny.

Mediální databázi tvoří texty z novin a časopisů, přepisy rozhlasových a televizních pořadů, obsah vybraných zpravodajských a informačních serverů. Je denně aktualizována a zahrnuje neuvěřitelný počet 1468 monitorovaných zdrojů. ON-LINE přístup k databázi je zřízen na počítačích v internetové studovně nebo v oddělení speciálních služeb. Vyhledávání v databázi nazvané Anopresss Monitoring ON-LINE je možné pomocí klíčových slov nebo témat, pro složitější vyhledávání je možné používat logických operátorů ( AND, OR, NOT, aj). Obsah databáze je denně aktualizován, články a zprávy z deníků aktuálního data jsou v ní k dispozici ihned po otevření knihovny v 9.00 hodin ráno, přepisy televizních a rozhlasových relací s minimální časovou prodlevou, články v týdenících zpravidla v den vydání.

           Co je významné - prostřednictvím této databanky lze číst nebo prohledávat nejen aktuální tisk, ale lze hledat v novinách i několik let starých. Archiv, který má knihovna díky této databázi k dispozici, sahá až do roku 1996. A až do tohoto roku lze podle specifických požadavků získat přístup k určitým článkům nebo dokumentům .

            A co tedy konkrétně lze vyhledávat? Z celostátních deníků jsou v databázi deníky Aha, Blesk, Haló noviny, Hospodářské noviny, Metro, Mladá fronta Dnes, právo, Sport a Šíp. Najdeme tam i všechny regionální deníky ze všech krajů, včetně Domažlického deníku. Z časopisů z oblasti ekonomiky a politiky mohou být užitečná periodika Bankovnictví, Direkt, Dotační věstník, Ekonom, Euro, Finanční poradce, Kapitál, Lobby, Moderní obec, profit, Respekt nebo Týden. Motoristy určitě zaujmou články z časopisů Auto Moto Speciál, Auto Profi, Auto TIP Extra, Autotip, Dopravní noviny, Letectví a kosmonautika nebo  Svět motorů. Zájemce o nemovitosti a bydlení  by snad mohly upoutat takové tituly, jako jsou Materiály pro stavbu, Metro reality, Moderní byt, Můj dům, Realit, Rodinný dům, Svět koupelen, Svět kuchyní, Vítej doma. Z oborových titulů jen pro zajímavost například Gynekologie po promoci,  Logistika, Medical Tribune, Medicína po promoci, Odpady, Právní rádce, Regal, Sign, Stavitel, Technický týdeník, Technik, Technika a trh, Tempus Medicorum, Zdravotnické noviny. Databáze obsahuje i přepisy relací rozhlasových stanic Český rozhlas 6, Frekvence 1, Radio Impuls nebo Radiožurnál, jako například  Co vy na to, pane Kraus, S Bárou v baru, Impulsy Václava Moravce, 20 minut Martina Veselovského, Co nás pálí, O kom se mluví  nebo Týden v Česku. Zastoupené jsou i hlavní televizní stanice  ČT 1, ČT 2, ČT 24, Nova a Prima TV relacemi typu 168 hodin, Auto moto revue, Černé ovce, Otázky Václava Moravce, Bez imunity, Bez obalu, Na vlastní oči, či Občanské judo.

Tolik o databázi Anopress. Prostřednictvím moderních informačních technologií umožní zájemcům přečíst si články z periodik, které knihovna neodebírá v tištěné podobě nebo si přečíst záznam z relací z televizních nebo rozhlasových pořadů. Potřeba je jen jedno. Přijít do Městské knihovny Boženy Němcové a navštívit internetovou studovnu nebo oddělení speciálních služeb.

3. 5. 2007

Adolf Hudec – knihovník, sběratel, politik

            Pamatujete se ještě na Adolfa Hudce? Vašeho pana knihovníka, který Vám pomáhal s výběrem knížek? Je to už hodně dávno - ti poslední čtenáři se s ním mohli v knihovně setkávat naposled roce 1956. Všichni ostatní pamětníci, zvlášť ti bydlící v okolí Hruškovy ulice, ještě o jedenáct let později.. Ovšem velké většině obyvatel Domažlic tohle jméno nic neříká.

            Adolf Hudec byl první profesionální knihovník domažlické knihovny. Na dráhu knihovníka však nastoupil poměrně pozdě – bylo mu již přes čtyřicet let. A jak k tomu došlo? Narodil se v Plzni, kde vystudoval gymnázium a na přání otce pak pokračoval ve studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Prý chtěl být původně lékařem. Právnickou fakultu nedostudoval. Jestli proto, že ho přeci jen srdce táhlo k medicíně – nebo proto, že se zhoršila finanční situace v rodině – dnes již nezjistíme. Nastoupil místo v advokátní kanceláři v Plzni. A protože byl příslušníkem generace, které výrazně ovlivnila život první světová válka, nevyhnula se ani jemu. Narukoval a zažil na vlastní kůži všechny válečné útrapy, které si lze jen představit. Poznal mnohá bojiště - prý procestoval kus světa - byl raněn a měl nakonec to štěstí, že rekonvalescenci mohl prožít u strýce v Belgii. Po válce mu umožnila znalost několika jazyků, hodnost poručíka a předchozí úřednická praxe získat  místo na plzeňském ředitelství Státních drah. Práce jej neuspokojovala a tak po setkání s přítelem z Domažlic se rozhodl změnit působiště. Přišel do Domažlic, oženil se a nejprve působil  jako finanční úředník. Zasedal v městském zastupitelstvu a pomáhal tehdy již stárnoucímu Josefu Žuvníčkovi s vedením domažlické knihovny. A protože byl zvyklý všechno dělat vždy pořádně, absolvoval Státní knihovnický kurz v Přerově. A tak bylo přirozené, že v době, kdy pro nemoc podal rezignaci dosavadní knihovník Josef Žuvníček, byl na jeho místo 22. října 1937 zastupitelstvem schválen Adolf Hudec. Příští desetiletí nebylo příznivé ani pro knihovnu, ani pro něj osobně. Zažil několikeré stěhování knihovny, potlačování funkce knihovny, vyřazování knih... V souvislosti s tzv. Smudkovou aférou byl jedním ze 150 rukojmích, zatčených gestapem a odeslaným do koncentračního tábora Flossenbürg. V roce 1941 byli rukojmí propuštěni, ale Adolf Hudec byl brzy znovu zatčen a vězněn až do konce 2. světové války. Po válce se vrátil a znovu začal knihovnu budovat. Prvním poválečným činem byla žádost  radě MNV o přestěhování knihovny do vhodnějších prostor, protože v té době sídlila v provizorní klášterní místnosti. Neuspěl. Nové prostory pro knihovnu se našly až o 10 let později. Dočkal se ještě stěhování knihovny do domu na náměstí vedle děkanského kostela, kde později byla prodejna hraček. O rok později odešel do důchodu. Adolf Hudec měl již od mládí vypěstovaný silný vztah k literatuře, jazyku, hudbě i kultuře  vůbec. Hrál na několik hudebních nástrojů, jako student působil dokonce jako houslista v plzeňském komorním orchestru. Budoval si vlastní knihovnu, která obsahovala několik tisíc svazků. Znal se osobně s mnoha českými i zahraničními autory, pečlivě schraňoval jejich dopisy i knižní věnování. Zabýval se shromažďováním citátů, vlastnil i velkou sbírku exlibris.

 Jako první profesionální knihovník položil základy, na kterých stavěly další generace knihovníků a knihovnic domažlické knihovny. Byl to člověk, který měl rád svou práci a přes všechna úskalí své doby jí zůstal věrný.

 

(Článek pro Domažlický zpravodaj č. 4/2007)

22. 3. 2007

Adresa

Městská knihovna B.N. Domažlice

B. Němcové 118

344 58 Domažlice

IČ. 48344117

telefon: 379 723 041, 379 723 042

Kontakty

Funkce / odděleníJménoEmailTel.
ŘeditelLenka Schirováschirova@mekbn.cz379 723 041
777 232 148
schirova@mekbn.cz777 232 148
Zástupce řediteleVáclava Knopfováknopfova@mekbn.cz379 723 041
knopfova@mekbn.cz
Ekonomické odděleníJiří Němečeknemecek@mekbn.cz379 723 041
777 232 083
nemecek@mekbn.cz777 232 083
KatalogizaceVáclava Knopfováknopfova@mekbn.cz379 723 041
knopfova@mekbn.cz
Oddělení speciálních služebPetr Veckavecka@mekbn.cz379 723 041
vecka@mekbn.cz
Internetová studovnaPetr Veckavecka@mekbn.cz379 723 041
vecka@mekbn.cz
Oddělení pro dospělé čtenářeAlena Hánováhanova@mekbn.cz379 723 041
hanova@mekbn.cz
Marie Hůttováhuttova@mekbn.cz379 723 041
huttova@mekbn.cz
Oddělení pro děti a mládežJitka Jankovcovájankovcova@mekbn.cz379 723 041
jankovcova@mekbn.cz
Čítárna (MVS)Hana Lukešoválukesova@mekbn.cz379 723 041
lukesova@mekbn.cz
Oddělení knihovnických služebVlasta Hauserováhauserova@mekbn.cz379 723 042
777 232 085
hauserova@mekbn.cz777 232 085
Zdeňka Primusováprimusova@mekbn.cz379 723 042
primusova@mekbn.cz
logologologologologologologologologologologologo